Kréta - historie

Za Římanů přišlo na Krétu křesťanství. Za svého pobytu na Krétě pověřil apoštol Pavel svého průvodce Tita pokřesťanštěním ostrova. Apoštol mířil tehdy pod dohledem jednoho centuriona do Říma, protože se poté, co byl obžalován z pobuřování lidu, odvolal k římskému císaři. Na Krétě vystoupil Pavel se svým průvodcem na pevninu na jižním pobřeží u místa zvaného Dobré přístavy. Podle biblické tradice působil pak Pavlův pověřenec Titus na Krétě až do vysokého stáří jako biskup. Kréťané ho dodnes uctívají jako ochranného světce Kréty.

Kréta se po roce 395 stala součástí Východořímské a až do roku 824 Byzantské říše. Bylo zde vybudováno 70 kostelů. V letech 824 – 961 zde vládli arabští Saracéni, ale potom až do roku 1204 byl ostrov opět součástí byzantské říše. Roku 824 uprchl ze Španělska na jižní pobřeží Kréty saracénský vůdce Abú Hafs Umar. Saracéni si už nezvolili za své hlavní město jižně situovaný Gortys, ale založili na severu Rabd al-Chandak, pozdější Kandii a dnešní Eraklion. Tato téměř jedno a půl století trvající nadvláda znamenala v dějinách Kréty bod nejhlubšího úpadku. Více než stoleté panství Saracénů ukončilo znovudobytí ostrova byzantským generálem Nikéforem Fókasem v roce 961, které zahájilo druhou byzantskou epochu.

Trvalo dlouho, než se Benátčané dokázali na Krétě prosadit proti Janovanům, kteří se tam zatím usadili. Po dobytí Konstantinopole řešily obě severoitalské městské republiky, za křižáckých tažení navzájem soupeřící, své spory na tomto ostrově. Janované již tady postavili ve spěchu patnáct hradů, aby si zajistili Krétu jako svůj obchodní opěrný bod ve východním Středomoří. Roku 1209 stal se ale nakonec vévodou v Kandii, dnešním Éraklionu, Benátčan Jacopo Tiepolo. V době benátské okupace, která měla trvat přes čtyři sta let, zaznamenala krétská města ohromný rozmach, především v oblasti vědy, umění, architektury a kultury. Na ostrově bylo usídleno deset tisíc benátských kolonistů - vysoký počet, uvážíme-li, že samotné město Benátky mělo v oné době pouhých šedesát tisíc obyvatel. Správa ostrova a krétských měst byla organizována podle benátského vzoru.

V 16. století dosáhla Osmanská říše vrcholu své expanze, což vedlo mimo jiné k tomu, že se turecká flotila stala vážnou hrozbou pro benátský námořní obchod. Na ochranu svých námořních cest posilovali Benátčané od roku 1550 svá obranná zařízení na Krétě, neboť ostrov byl významným obchodním opěrným bodem, který současně tvořil poslední baštu proti Turkům. V pobřežních městech Eraklionu, Chanii, Rethymnonu a Sétei vybudovali Benátčané impozantní přístavní komplexy s dlouhými přístavními hrázemi, majáky, sklady a arzenály. Osmanská říše se však od svých dobyvačných plánů nenechala odradit. Roku 1645 se západně od Chanie vylodil turecký vojenský velitel Jusuf Paša s obrovským vojskem o šedesáti tisících vojácích na čtyř stech lodích. Roku 1648 začal zoufalý zápas o Kandii. Francesco Morosini, místodržitel Kandie, vedl proti Turkům zákopovou válku, která měla trvat jedenadvacet let. Navzdory rozhořčenému odporu benátských oddílů se nakonec roku 1669 zmocnili Kandie Turci. Dvě století trvající turecké panství prostupoval dlouhý, nekonečný řetěz rebelií. Všechny pokusy Benátčanů o znovu dobytí ostrova i přes podporu domácích obyvatel ztroskotaly, protože Turci jako námořní velmoc ovládli Středozemní moře. Když roku 1821 vypukl s dosud nepoznanou silou boj za osvobození na řecké pevnině, využili Kréťané této příležitosti k obnovenému povstání proti Osmancům. V počáteční fázi mezi léty 1821 a 1824 dosáhli Kréťané při opětném dobývání svého ostrova krátkodobě velkých úspěchů. V roce 1827 se už vložily do válečného dění evropské velmoci. Pod jejich nátlakem se Turci museli stáhnout roku 1832 z Řecka a byl vyhlášen nezávislý řecký stát. Když však byly vytyčovány hranice tohoto nového Řecka, zůstala Kréta bez povšimnutí a sultán přenechal ostrov Egypťanům. Egyptské panství na Krétě trvalo jen deset let, neboť po neúspěšném tažení Egypťanů proti sultánovi padl ostrov opět do rukou Turků.

Až roku 1897 přitáhly oddíly řecké armády a začaly Turky zatlačovat. Kréta dostala autonomní statut a stala se protektorátem Itálie, Ruska, Velké Británie a Francie. Řecký princ Jiří, mladší bratr řeckého krále, byl jmenován vysokým komisařem. S příjezdem prince Jiřího do Chanie roku 1898 byl vyhlášen na Krétě mír a dosaženo osvobození z turecké nadvlády. 14. května 1913 udeřila dík londýnským dohodám i dlouho očekávaná hodina Kréty: jako výsledku balkánských válek dosáhlo Řecko připojení Kréty ke svému státu.