Nejen prací je člověk živ
Trošku toho cestování a chvíle oddechu v oblastech oplývajícími krásami pro nás středoevropany dostupnými, tak akorát v době dovolených, jsem absolvoval i já se svojí rodinou. Chtěl bych se podělit se svými zkušenostmi a přinést možná poněkud jiný pohled na rodinnou dovolenou v teplých krajích.
Úvodem je potřeba říci, že jsem člověk od přírody méně aktivní, milující pohodičku, klídek a teplíčko. Dobré jídlo s pitím a jistým komfortem nevijímaje. Hlavně v době zaslouženého odpočinku a proto trávím své dovolené většinou způsobem pro cestovatele a vymetače různých pamětihodností poněkud "lenivěji". Nic proti památkám, ale jak říká nejmenovaná osoba, na zříceninu se mohu podívat každé ráno do zrcadla. Není mi šedesát a ani v Rusku jsem nebyl, takže nehodlám nikomu vnucovat mé cestovatelské postřehy a už vůbec ne radit. Následující řádky vyjadřují jen a jen mé postřehy a nemusejí se shodovat se zkušenostmi ostatních.
Jako velká část spoluobčanů bydlících v severních čechách to mám kousíček do německého pohraničí. Odtud to již nemohlo směřovat jinam než k té slané louži, což je pro nás suchozemce většinou velmi lákavé. Po několikaletém trávení dovolených spolu s rodiči v oblasti "Berlínských jezer" a okolo severoněmeckého krásného města Schwerin a Plau nebo zde u nás v české kotlině došlo i na Baltské moře. Bylo to poblíž města Uckeritz na poloostrově Usedom. Oni ty dovolené severně od Berlína na jezerech měli také své kouzlo. Jednalo se převážně o rekreaci v rámci tehdy hojně využívaných výměnných pobytů s družebními závody v bývalém NDR. Pobyt byl poměrně levný a přeci jen to bylo trošku něco jiného než Máchovo jezero, ale i tam je pěkně. Taky je tam cizáků skoro víc než domorodců. Jak už to tak na severu bývá, musí se podařit počasí. Já měl tu smůlu, že většinou bylo hezky někde úplně jinde než tam, kde jsem trávil dovolenou já. Rozloha oněch jezer bývá až překvapující. Okolo části jezera ve Schwerinu se dalo jet 2 hodiny autem, než to člověk objel. To už je pořádná plocha. A to byla jen asi polovina jezera neboť tato vodní plocha tvoří jakousi pomyslnou 8 v jejímž středu se dá přejet na druhý břeh. Dá se říci, že se dalo i těžko poznat zda se na druhé straně pohybují osoby nebo ne a s problémy se těžko určovali i větší objekty. Tehdy to byla obrovská rekreační oblast. Většina vodních ploch je propojena kanály a je to doslova ráj pro majitele různých loděk a větších či menších hausbootů. Tento druh zábavy byl vždy v Německu velmi populární. Zároveň to je i rybářský ráj. Za cca 10 východních marek v tehdejším kurzu 1:3 českým kačkám se pořídila povolenka na 14 dní pobytu a nikoho nezajímalo zda člověk má vůbec nějaký rybářský lístek z domova. To ani nebylo dúležité, ale spíše to aby se dodržoval místní rybářský zákon a tím bylo vše jasně stanoveno. Můžete mi věřit, stálo to za to. Můj první kontakt se slanou vodou byl na Usedomu. Asi jsem byl velmi ochromen pohledem na moře, protože mi doslova učarovalo. Vzápětí ovšem přišel obrovský šok v podobě teploty vody. Oněch 16°C není opravdu nic moc. No ale řekněte být u moře a nevlézt tam? Blbost. Je pravda, že jsem možná zažil na chvíli pocit přerodu na ženské pohlaví, ale jak je vidět šťastně jsem to přežil. Byl jsem mladej, tak to zase tak moc nevadilo. Tento pobyt se několikrát opakoval. Nejteplejší voda jakou jsem tam zažil byla 18°C. Jednoho dne jsem si řekl, že toho bylo dost a ocitl jsem se s mým kamarádem u Černého moře v oblasti jižně od Burgasu v městečku Primorsko. Tehdy to bylo s CKM a tuším v mezinárodním táboře Juraja Dimitrova. Je od věci zdůraznit, že to už bylo o něčem trošku jiném. Teploučko i ve vodě. Jak se říká všechno má svý, tak to tu platilo dvojnásob. Od rána do večera samý rajčata. Měli štěstí, že mi rajčata nikdy nevadila. Po poměrně příjemné dovolené v Bulharsku následovala moje zatím nejvzdálenější a mnou velmi kladně hodnocená cesta na západní polokouli a to na samý ostrov svobody Kubu. Zážitky spojené s mezipřistáním v Montrealu a vlastní pobyt na Kubě by daly možná na samostatnou knihu. Jen krátce zmíním fakt, že jsem si připadal jako pověstný chudý příbuzný. Krátký pobyt v odděleném prostoru pro cestující, kteří jen pokračují dále a divné pohledy kapitalistických cestujících na ty exoty z komunistické země byl k nezaplacení. Tenkrát mi to asi začalo malilinko docházet. Jednak na mě silně zapůsobilo Montreálské letiště svým provozem a vybavením a jednak samotný Montreal a to jsem ho vlastně viděl jen z letadla okýnkem. Jinak to tehdy bohužel nebylo možné. Vlastní poznávací pobyt tehdy spřátelené Kuby byl jak z jiného světa. Nakonec proč jak? Nebýt vášnivé propagandy úspěchů pracujícího lidu a nadživotních portrétů idolů revoluce bylo by to vše takřka bez chybičky. Taková je prostě realita. Jen člověku nesměla spadnout na zem při obědě lžička. Teda né, že by to bylo bráno jako plýtvání nerostnými surovinami, ale pokud se to někomu stalo chytli kubánci rytmus a bylo po obsluze, protože začali všichni tancovat. Ono to s nima stejně šilo neustále a podle toho vypadala i ta obsluha. Inu jiná země jiný mrav. Kuba je nádherná země s ještě nádhernějším a teploučkým mořem a subtropickým podnebím, které se tady v našim podmínkách dalo nasimulovat snad jen v tehdejších prádelnách. Značná vlhkost vzduchu a vysoká teplota dělají divy. Pamětníci vědí o čem mluvím. Bohužel kubánci jsou jaksi línější a práce jim nic moc neříká. V těch podmínkách se taky není čemu divit. Na druhou stranu jsou na to oni zvyklí a když chtějí tak jsou neuvěřitelně čilí například při tanci. Je to pro ně velká chyba, protože mají ve vínku obrovský turistický potenciál, který nedokážou ani v nejmenším využít. Místa jako Varadero apod. jsou hotový ráj na zemi. Zkrátka Karibik je Karibik. Další moje cesta vedla opět do Bulharska a to do věhlasné oblasti Slunečné pobřeží. Musím dodat, že to byla naprosto totální katastrofa. Můj pobyt v září byl již silně poznamenán končící turistickou sezonou a tím pádem ochotou či spíše neochotou místního personálu. Teploty po dvacáté hodině večerní již také poměrně dost klesaly a zřejmě ještě ovlivněn karibským podnebím ve mě pomalu dozrávala myšlenka, že toto asi není to pravé co od klidné dovolené očekávám. Na delší dobu to byl můj poslední pobyt u moře. Když už jsme u toho moře tak si neodpustím poznámečku. Já osobně pokládám Černé moře za větší rybník s nevalnou kvalitou vody a asi jediné co má s mořem společného je její slanost. Uznávám, že jsem si již zvykl na něco trošku jiného a jsem jaksi mlsný a vybíravý. Tehdy jsem si společně s mou současnou manželkou řekl již nikdy více a upřímně si nedokážu dost dobře představit co by mě přinutilo jet na dovolenou k Černému moři. Já vím nikdy neříkej nikdy. Po nějaké době se začali dít divné věci na politické mapě světa a náhle se otevřeli zcela jiné možnosti cestování. Jako asi spousta správných čechů jsem několikrát vycestoval na krátké pobyty do té zkažené kapitalistické ciziny. Ano přiznávám bylo to i za nákupy. Německo, Rakousko, Švýcarsko, Holandsko, Dánsko, Francie,Itálie, ale také třeba Polsko, Slovensko. To bylo takové to poznávací období, kdy nás ještě vášnivě bavilo všude vlézt a všechno vidět. Je neoddiskutovatelný fakt, že nás taky spousta věcí velmi překvapovala. Chování lidí, přístup k zákazníkovi, služby, čistota, taková ta všeobecná ochota, nápisy jako češi nekraďte, zde mluvíme česky,obchod je chráněn elektronicky apod. Z nějakých důvodů bohužel tato krásná cestovatelsko-poznávací doba záhy skončila neboť do manželky něco narazilo a nastala šťastná doba očekávání prvního přírůstku do rodiny. Nějak asi nedávala pozor nebo co? Nastala doba turistického temna. Po asi pěti letech cestovatelského půstu se začalo zase trošku dařit a došlo na Afriku. První cesta na tento kontinent mířila do tuniského méně známého letoviska Gammarth do hotýlku La Noria Club. Dcerka byla z toho asi totálně out a mimo hru. Tuto dovolenou jsem absolvoval bohužel pouze s ní. Museli jsme nechat maminu ze zdravotních důvodů doma. Tentokrák do ní nic nenarazilo. Asi to v dcerce zanechalo silný dojem, protože i dnes si vzpomene na tento její první kontakt s mořem. A nejen to. Dokonce si uvědomila, že velbloudi nejsou jen v ZOO. Pamatuje si i blízké městečko La Marsa a to, že při zpátečním letu dostala v letadle malý dárek v podobě čokolády od samotného kapitána letadla a personálu, neboť v ten den měla své šesté narozeniny. Po příjezdu domů a upřímném zdělení dcerky, že jsme po Tunisu jezdily "požád tejksíkem" málem vrazilo něco do mě. Další naše cesta vedla do Turecka. Zde musím předeslat, že se mi tento nápad vůbec nezamlouval. Vybrala ho má drahá polovička jako malou kompenzaci toho, že nemohla být s námi v Tunisu. Byl to první pobyt typu all inclusive, takže jsem si myslel , že mě toho nemůže zase až tak moc překvapit po pobytu na polopenzi v Tunisu, kde nám opravdu nic nechybělo a to kupodivu ani manželka. Obrovský omyl !!! Turecko jsme si jako rodina doslova zamilovali. Pobyt v hotelu Green Peace v letovisku Alanya na turecké riviéře byl přímo fantazie sama. Ono to bylo asi 12 km východně od Alanye v oblasti Mahmutlar. Klídek a pohodička. Nechtělo se nám domů. Na tomto místě musím říci toto. Máme velmi a velmi zkreslené představy o Turecku jako o turistické destinaci. Zatím mi nikde jinde nenabídli takový komfort a služby jako právě tam a to ani leckde v západní Evropě. Měl jsem možnost poznat i odvrácenou část. To je ale již jiná stránka věci. Panuje tam neuvěřitelná bída jako kontrast s turistickými centry. Opravdu není co místním závidět a naši věčně nespokojení spoluobčané by to měli vidět. Možná by pochopili (a možná taky ne) v jakém luxusu tu žijí. Ono bydlet doslova v hromadě kamení a být rád, že jsem celý štěstím bez sebe jako vlastník kameného 1+L bez příslušenství není asi to pravé ořechové. Jako extrém pak působí úžasná skromnost těchto lidí a obyčejná lidská ochota Vám jakýmko-li způsobem zpříjemnit den. Jistě samozřejmě, jak se říká nic není zadarmo. Oni mají v sobě i zafixováno běžné chování tohoto typu, takže zcela pochopitelně toto očekávají i od ostatních bez rozdílu. To se prostě musí vidět a zažít. Utekl rok a já se ocitl na tuniském ostrově Djerba. Hotel Sun Club byl poměrně velký. Příjemný bazén se silně chlorovanou vodou sice není to nejvhodnější, ale to máme i tady u nás. Co bylo ovšem to skvělé bylo moře. Teploučké a čisté. Písečná pláž upravená a příjemná. Teplota vody 28°C a vzduchu místy i 38°C. Co dodat. Další mé kroky o rok později směřovaly opět do Turecka. Tentokráte to bylo do západní části, konkrétně do města Bodrum. Ubytování v hotelu Magic Route bylo na odpovídající úrovni ***+ a naše spokojenost byla ukojena. Stravě typu all inclusive není většinou co vytknout a ani tomu tady nebylo jinak. Samotné Egejské moře je prostě jedna velká báseň. Absolutní čistota a průzračnost. Ta je tak velká, že při našem lodním výletu nebylo prakticky možné zjistit hloubku vody pod kýlem lodi. Zkoušeli jsme se potopit na samé dno v místě kde jsme kotvily, ale nebylo to možné, protože buď nám docházel kyslík v plicích nebo pro velký tlak v uších při ponoru jsme museli od pokusu dotknout se dna upustit. Opět velká spokojenost. No a to už se psal rok 2005 a zatím to byla má poslední cesta na dovolenou. Loňský rok jsme strávili v krajích vezdejším a tak není divu, že mě zase pálí chodidla. Letos je naplánován Egypt a letovisko Hurgháda hotel Sindbad Club. No uvidíme co se urodí.
Pokusím se podrobněji popsat některá místa mého putování po světě na dalších samostatných listech těchto stránek. Chtěl bych se podrobněji věnovat spíše vlastním postřehům a zkušenostem. Věřím, že by se to mohlo někomu i hodit. Z důvodu nedostatku místa ve fotogalerii pokusím se nalézt odkazy na netu a uvést je u jednotlivých povídání. Pokud by měl někdo zájem o foto z výše popisovaných destinací stačí uvést přání s kontaktem v komentáři a pokusím se vyhovět.
Děkuji všem, kteří dočetli až sem a doufám, že to nebylo až tak nudné čtení.
