Troška historie nikdy neuškodí
Stručný přehled dějin města
Již před více než 20 000 lety žili v údolí řeky Bíliny na Ústecku lidé. Dokládají nám to archeologické nálezy z okolí Stadic nedaleko Ústí nad Labem. Zde bylo v roce 1987 na svahu vrchu Rovného nad řekou Bílinou objeveno místo, kde žili lovci mamutů. Jedná se o nejbohatší naleziště svého druhu v Čechách. Byly zde nalezeny doklady pravěké lovecké výbavy a řada zlomků kostí ulovených zvířat - mamuta, nosorožce, soba atd.
Údolí řek Bíliny a Labe bylo pro své příhodné životní podmínky osídleno od poslední doby ledové řadou různých prehistorických kultur a národů. Svědectvím je velké množství archeologických nálezů, z nichž je dnes většina soustředěna ve sbírkách Muzea města Ústí nad Labem. Ze známých historických národů nechybí na Ústecku Keltové ani Germáni, kteří i zde udržovali prostřednictvím obchodu styky s Římskou říší. Přibližně v polovině prvního tisíciletí našeho letopočtu se v severozápadních Čechách usadili Slované.
Během desátého století se v Čechách vytvořil samostatný stát, v jehož čele stál panovnický rod Přemyslovců. V latinské Kosmově kronice z počátku 12. století je zapsána dynastická pověst o kněžně Libuši, která na trůn povolala Přemysla Oráče ze Stadic - legendárního zakladatele knížecího rodu. Tato pověst se v dalších stoletích proměňovala, aby se nakonec v operním díle Bedřicha Smetany „Libuše“ stala jedním ze symbolů české státnosti.
V raném středověku bylo nejvýznamnějším místem Ústecka hradiště Chlumec, které střežilo významnou obchodní cestu z Čech do Saska a Lužice. Zde se také odehrála jedna z nejvýznamnějších bitev českých dějin, když byl zde v roce 1126 českým knížetem Soběslavem poražen německý císař Lothar III. Na paměť tohoto vítězství byla tehdy obnovena rotunda sv. Jiří na hoře Říp.
První písemný doklad o městě Ústí nad Labem pochází z roku 1056 nebo 1057. Jedná se znímku v o zakládací listině kapituly při kostele sv.Štěpána v Litoměřicích. Další významná událost se ve městě Ústí odehrála v roce 1186, kdy se zde uskutečnila svatba mezi dcerou českého knížete Bedřicha Žofií a synem míšeňského markraběte Oty Albrechtem. Postupem doby se Ústí nad Labem během 12. a 13. století stává nejvýznamnějším centrem oblasti. Poprvé je zmíněno Ústí nad Labem jako královské město za panování Václava I. počátkem roku 1249. Tím patří Ústí nad Labem k nejstarším českým královským městům. Ve 13. století je město obehnáno hradbami a vedle staršího kostela sv.Vojtěcha je postaven kostel Nanebevzetí Panny Marie. Funkci strážního hradu na Labi převzal za panování krále Jana Lucemburského založený hrad Střekov.
Rozvoj a život královského města přerušily husitské války. I když nedaleko Ústí nad Labem si proslulý husitský vojevůdce Jan Žižka vybudoval svůj hrad Kalich, tak město Ústí nad Labem zůstalo věrné císaři a českému králi Zikmundovi. Záhy se stalo cílem husitských vojsk, které vedl hejtman Jakoubek z Vřesovic. Když dlouhé obléhání města na jaře roku 1426 nepřinášelo žádné výsledky, požádal Jakoubek z Vřesovic o pomoc další husitská vojska. Žádost o pomoc ale vyslalo také město Ústí nad Labem. A tak se nedaleko Ústí nad Labem odehrála 16. června 1426 velká bitva mezi husitskými vojsky, v čele s Prokopem Holým a saským vojskem, které mělo pomoci vysvobodit Ústí nad Labem z obléhání. V krvavé řeži zvítězili husité, kteří po bitvě vtrhli do města a zničili ho. Následující tři roky zůstalo Ústí nad Labem pusté.
Od konce třicátých let 15. století se začalo Ústecko pomalu obnovovat z ran husitských válek. K výraznějšímu rozvoji došlo za panování Jagellonců na přelomu 15. a 16. století. Rozvoj města je spojen s úspěšným rozvojem celých severozápadních Čech jako oblasti dolování a zpracování stříbra a cínu. Nejvýznamnějším místem bylo bezpochyby horní město Krupka na úpatí Krušných hor, ale těžba se rozvíjela také v Liboňově, v Telnici nebo v Krásném Lese. Také v údolí řeky Labe bylo několik míst, kde se kutalo stříbro - například Stříbrníky nebo Roztoky.
V 16. století a počátkem 17. století se na Ústecku rozvíjela renesanční kultura. Prolínal se zde katolicismus a protestantismus, který přinesl své plody v typickém stylu zvaném saská renesance. Řada památek se týká významných rodů, které zde žili. Z nich jmenujme především Salhauseny nebo Kelbly z Geysingu. Latinská kronika města Ústí z roku 1614 od Johana Augusta Tichtenbauma patří k vrcholům soudobé latinské literatury v Čechách.
V 16. a na počátku 17. století bylo svobodné královské město Ústí převážně městem katolickým. Nejvýznamnější osobností města byl na počátku 17. století primas Johan Ernst Schösser. Podnítil ve své době řadu významných aktivit, například založení dominikánského kláštera v Ústí v roce 1616. Jeho katolictví a možná i další problémy ve vztahu k místní protestantské menšině vyvrcholily v roce 1617, kdy byl primátor Schösser skupinou ústeckých občanů zavražděn. Zahynul svržením ze střechy domu ve kterém se skrýval. Tak tato ústecká defenestrace o rok předešla obdobným událostem na počátku stavovského povstání v Praze.
Do života Ústecka zasáhla drastickým způsobem třicetiletá válka. Několikeré pustošení Ústecka procházejícími armádami vyhnalo řadu obyvatel z domovů. Hodně jich hledalo azyl v nedalekém Sasku. K nejvýznamnějším exulantům z Ústecka patří Georg Ritschel, který na počátku čtyřicátých let 17. století spolupracoval s Janem Ámosem Komenským v Gdaňsku. Posléze se usadil v Anglii, kde se stal významným teologem anglikánské církve.
Příkladem dalších katastrof je morová epidemie, která postihla Ústecko v roce 1680. Na paměť jejího ukončení byla vybudována kaple Navštívení Panny Marie na skále nad městem, která od té doby nese jméno Mariánská skála. Kaple byla zbořena v roce 1976. Z barokních památek můžeme dnes v centru města Ústí na Mírovém náměstí vidět kopii sloupu se sochou sv.Antonína Paduánského. Socha zde stála od roku 1708 do začátku šedesátých let 20. století, kdy byl sloup zbořen. Obnoven byl v roce 1996.
Během 17. století se upevňovala nejen moc Habsburků, ale také postavení katolické církve. Rekatolizace byla na Ústecku řízena z nově vzniklého biskupství v Litoměřicích a byla podporována z klášterů v Ústí nad Labem a v Bohosudově. V Bohosudově také vzniklo jedno z nejznámějších poutních míst v severozápadních Čechách. Počátkem 18. století již bylo obyvatelstvo Ústecka zcela katolické, což dokládají velkolepé oslavy svatořečení Jana Nepomuckého v roce 1730. Ani 18. století nebylo bohužel obdobím klidu a míru. Právě Ústeckem procházela řada armád během válek, které vedla císařovna Marie Terezie nebo její syn císař Josef II. Několikrát na Ústecku pobýval i jeden z největších nepřátel Marie Terezie - pruský král Fridrich Veliký.
Svobodné a věrné královské město Ústí mělo právo hrdelního soudu. Popraviště bylo na Soudném vrchu nad městem, kde se dodnes zachovaly zbytky stavby katovny. Jedním z kuriózních soudních případů byl proces se „zaklínači ďábla“ v roce 1771. Ti se ke svým obřadům scházeli na Mariánské skále. Měli štěstí, že na konci 18. století již nebylo zvykem upalování, a tak se vše odbylo několikaměsíčními tresty nucených prací a udělením peněžitých pokut.
Přelom 18. a 19. století byl nejen věkem osvícenství a nastupující průmyslové revoluce, ale i věkem romantismu. Pro Ústecko tuto dobu symbolizuje například pobyt slavného německého spisovatele Johanna Wolfganga Goetha, který Ústí navštívil v roce 1812. Jeho poslední návštěva se odehrála pouze několik dnů před bitvou u Chlumce 29. a 30. srpna 1813.
Na dlouhou dobu posledními válečnými událostmi, které postihly Ústecko, byly napoleonské války. V roce 1813 se totiž u Chlumce odehrála bitva mezi francouzským armádním sborem a spojeneckými vojsky Rakouska, Ruska a Pruska. Ve dnech 29. a 30. srpna 1813 zde uvedené armády ztratily více než 20 000 vojáků. V bitvě zvítězili spojenci, kteří tak mohli soustředit své síly k rozhodujícímu střetnutí u Lipska, kde vojenská sláva francouzského císaře Napoleona I. utrpěla zdrcující porážku.
Pro obyvatele Ústecka byl rok 1813 rokem nešťastným. Nejen že během válečných událostí v srpnu byla zničena řada vsí a těžce poškozeno město Chabařovice, ale během dalšího pobytu spojeneckých vojsk se šířily epidemie a časté byly případy rabování. Ještě v polovině září 1813 došlo k dalším srážkám mezi rakouskými a francouzskými vojsky v prostoru Telnice a Varvažova. Vojenské operace Francouzů řídil z věže kostela v Nakléřově osobně císař Napoleon I., který byl ubytován v Petrovicích.
Během následujících let 19. století zažilo Ústecko nejvýznamnější období rozkvětu v celé své historii. Základem pro rozvoj se stala výhodná poloha města jako dopravní křižovatky a bohaté zdroje kvalitního hnědého uhlí. Na rozvoji se podílely jak historické šlechtické rody, jako byli například Nosticové z Trmic, Westphalenové z Chlumce, Chotkové z Velkého Března, tak i nově vzniklé podnikatelské rodiny. Z nich je nutné jmenovat alespoň rodiny Wolfrumů, Eckelmannů, Mareschů, Petschků, Weimannů nebo Schichtů.
Během třicátých let 19. století byly v Ústí nad Labem strženy městské hradby a brány. Město se otevřelo bouřlivému rozvoji dopravy a průmyslu. Vedle cukrovarů, lihovaru, textilní výroby, se symbolem města stala od roku 1856 chemická továrna. Spolek pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem byl a stále je motorem hospodářského rozvoje města.
V roce 1841 byla zahájena paroplavba na Labi, v roce 1851 byla zprovozněna železnice z Prahy přes Ústí nad Labem do Drážďan. Ve druhé polovině 19. století byla postupně vybudována hustá železniční síť, která spojila Ústí nad Labem se všemi významnými centry průmyslu a obchodu. Rozvoj říční dopravy dosáhl svého vrcholu na přelomu 19. a 20. století, kdy se Ústí nad Labem stalo největším přístavem Rakousko-Uherska. Toto postavení přístavního města symbolicky potvrdil císař František Josef I. při své návštěvě v roce 1901, když si pro cestu do Ústí nad Labem zvolil parník.
Prudkost růstu města vyjadřují čísla o počtu jeho obyvatel. V roce 1830 mělo Ústí nad Labem jen 1 759 občanů, v roce 1850 to bylo 4 000 obyvatel a v roce 1900 to bylo přes 29 000 obyvatel. V tomtéž roce byla připojena předměstí Krásné Březno a Klíše a tím vzrostl počet obyvatel na více než 37 000.
Rozmach a hospodářskou sílu města v této době pro nás ukazuje rozvoj městské hromadné dopravy nebo řada významných veřejných staveb. Městské tramvaje vyjely poprvé v roce 1899, v centru města byly postaveny například - budova městských lázní z roku 1908, kostel sv. Pavla ze stejného roku nebo budova městského divadla od architekta Alexandera Graffa z roku 1909.
Národnostně bylo Ústecko většinou německé. Početnější české obyvatelstvo žilo především v průmyslových obcích, jako byly například Neštěmice nebo hornické obce Tuchomyšl, Vyklice, Roudníky atd. V samotném Ústí nad Labem žilo dle sčítání lidu v roce 1930 necelých 20% Čechů.
Uvedená situace samozřejmě ovlivnila dějiny Ústecka v období vzniku Československa v roce 1918. Tehdejší německá politická reprezentace v severozápadních Čechách odmítla být součástí nově vzniklé Československé republiky a požadovala právo na národní sebeurčení v rámci tzv. provincie Deutschböhmen. Místní správa ale nedokázala na Ústecku udržet situaci pod kontrolou, došlo k nepokojům a k rabování. Nakonec vstoupila 11. prosince 1918 do Ústí nad Labem československá vojenská jednotka, která nad městem převzala dnem 12. prosince 1918 kontrolu. Tím se Ústecko stalo fakticky součástí Československa.
Přes politické a hospodářské krize pokračoval rozvoj města i ve dvacátých a třicátých letech. Symbolem té doby je například výstavba moderního areálu Masarykovy nemocnice v letech 1926 až 1937, stavba mostu E.Beneše z roku 1936 nebo stavba zdymadel T. G. Masaryka pod střekovským hradem z let 1923 až 1935. Jedním z podniků, které prožívaly největší rozvoj, byla dnešní akciová společnost Setuza, dříve Georg Schicht. Jejími světově proslulými výrobky byly kupříkladu jedlý tuk Ceres, kosmetická řada Elida nebo mýdlo s jelenem. Ve filmových ateliérech reklamního oddělení firmy Schicht byl také poprvé v Československu předveden zvukový film, který byl promítán v tehdejší „Revue Alhambra" (dnešní Činoherní studio) dne 29. dubna 1929. Nedaleko Ústí nad Labem na vrcholku Děčínského Sněžníku se v roce 1936 uskutečnil první příjem televizního vysílání v českých zemích. Jednalo se o pokusný televizní přenos z olympijských her v Berlíně.
Zostřující se mezinárodní situace měla svůj dopad i na Ústecko. Budovaly se systémy pohraničních opevnění a vedl se stálý boj proti vzrůstajícímu vlivu německých nacistů. Demokracie nakonec tuto bitvu prohrála a Ústecko se dnem 9. října 1938 v důsledku Mnichovské dohody stalo součástí Německa. Nadšení německého obyvatelstva záhy vystřídaly obavy z výsledků 2. světové války. Tragedií pro Ústecko se staly nálety 8. americké letecké armády na Ústí nad Labem ve dnech 17. a 19. dubna 1945 a útoky sovětských bitevních letadel na Chlumec a Telnici 8. května 1945.
V Ústí nad Labem byla nálety zničena celá čtvrť Ostrov pod vrchem Větruše a další stovky domů v centru. Poškozen byl také kostel Nanebevzetí Panny Marie, kde došlo v důsledku zásahu bombou k vychýlení věže o více než 2 metry od kolmé osy. Jednalo se o jeden z nejtěžších náletů v českých zemích. Nejnižší odhady obětí počítají s více než čtyřmi sty mrtvými. Předchozím vyhnáním a vyvražděním židovských obyvatel města za války a následným vyhnáním a odsunem německého obyvatelstva po válce ztratilo město podstatnou část své dosavadní historické kontinuity.
V prvních poválečných volbách v roce 1946 v ústeckém okrese zvítězila s velkou převahou komunistická strana, která zde byla u moci až do roku 1990. Komunistický systém ale samozřejmě neumožnil obnovit původní postavení města jako centra svobodného mezinárodního obchodu. Následující desetiletí jsou pro město Ústí nad Labem charakteristická extenzivním rozvojem těžkého průmyslu. Počet obyvatel města dosáhnul jednoho sta tisíc. Způsob života Ústečanů v socialismu popsal v řadě svých děl populární český spisovatel Vladimír Páral.
Dosídlení po válce opuštěných obcí na Ústecku bylo velkým problémem, ve většině z nich se již nepodařilo dosáhnout předválečné úrovně v počtu obyvatel a některé obce na Ústecku tak zcela zanikly. Od šedesátých let se postupně rozvíjela povrchová těžba hnědého uhlí. V jejím důsledku zanikly obce Dělouš, Užín, Varvažov, Tuchomyšl, Vyklice a mnohé další. Jako poslední byla koncem 80. let zbořena obec Hrbovice.
Negativní zkušenost s komunistickou vládou vedla většinu obyvatel Ústecka v roce 1989 k protestům a k aktivitám vedoucím ke změně politického systému. Od voleb v roce 1990 se rozvíjí samospráva obcí a měst Ústecka, obnovují se základní struktury občanské společnosti a rozvíjí se příhraniční spolupráce se Saskem v rámci euroregionu Labe. Jedním z významných kroků k posílení významu města Ústí nad Labem a Ústecka bylo založení Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v roce 1991. Symbolem naší současnosti je nový Mariánský most přes řeku Labe, který město Ústí nad Labem dokončilo v roce 1998.
